Obsah
Zatímco léčba závislosti na lécích či alkoholu je poměrně běžnou záležitostí, u obsedantně kompulzivní poruchy musíte trochu pátrat, než zjistíte, kde vám pomohou. Důvodem je to, že počet postižených je v tomto případě nižší – v určité fázi života (nejčastěji kolem 20 let) postihuje asi 2,3 % lidí. Závislých je mnohem více. To ale neznamená, že OCD – obsedantně kompulzivní porucha je méně závažná.
OCD – obsedantně kompulzivní porucha
Pokud to řekneme zjednodušeně, postižená osoba musí vykonat určitý rituál, aby byla spokojená. Pokud tento rituál nevykoná, může pociťovat úzkosti a nutkání se k tomuto rituálu vrátit – klidně i z práce domů. Může jít o kontrolu, zda je trouba vypnutá nebo zda je zamčeno. Jedna kontrola často nestačí, osoba se vrací klidně i několikrát. Jiní pacienti se mohou bát virů a bakterií, a proto se nedotýkají madel v dopravních prostředcích, klik a podobně. Mohou si tak dlouze mýt kůži, i když je do bolestivé a kůže je dodraná. Pacienti ale mají pocit, že je špinavá. Někteří pacienti mohou také něco střádat – staré noviny, toaletní papír apod.
V domácnosti je dobré mít řád
Rituály jsou v domácnosti dobré. U někoho to je jen v koupelně, ale pro někoho to může být po celou dobu od rána do večera. U vstávání zkontrolovat čas, potom jít na záchod, umýt ruce, vyčistit zuby. Snídat v konkrétní čas, obědvat atd., až po večerní sprchu a ulehnutí do postele. Nemusí se jednat o zbytečné činnosti, když je nasměrujete správným směrem.
Je to nesmysl, ale…
Sama postižená osoba si může uvědomovat, že její činnost je nesmyslná nebo nadbytečná, ale nemůže si pomoci. Musí ji vykonat, jinak prostě nemá klid. Tyto opakující se úkony, které musí postižený vykonat, často nemají žádný užitečný cíl. V mysli pacienta se ale vyskytuje jakýsi vykřičník, který ho varuje, že by se mohlo stát něco špatného, kdyby svůj rituál neprovedl.
Léčba OCD
Léčba probíhá prostřednictvím psychoterapie a často se používají také léky. Při psychoterapii je pacient vystavován situaci, která mu způsobuje úzkost, a je spouštěčem jeho nepříjemného chování. Tyto situace musí prožívat až do chvíle, kdy nepociťuje nutkání provést chování, které by ho uklidnilo. Při psychoterapii nemá pacient možnost vykonat chování, ke kterému je nucen svým tělem.
