Obsah
Mi s měkkým i je krátký tvar 3. pádu zájmena já a znamená totéž co mně, kdežto my s tvrdým y je 1. pád množného čísla, tedy já a někdo další. Píšeme proto „dej mi pokoj“, ale „my jsme doma“. Ve výslovnosti rozdíl skoro není slyšet, a právě proto se obě slova v psaném textu pletou. K rozhodnutí stačí jediná rychlá záměna, kterou zvládnete z hlavy během pár vteřin.
Ve zkratce
- Mi odpovídá na otázku komu, čemu a jde nahradit tvarem mně nebo ti: „pomoz mi“, „pomoz ti“.
- My odpovídá na otázku kdo, co a jde nahradit zájmenem vy: „my jdeme“, „vy jdete“.
- Krátké mi nikdy nestojí na začátku věty ani po předložce, tam patří dlouhé mně.
- Mí s dlouhým í je tvar zájmena můj: „mí rodiče“ znamená „moji rodiče“.
- Mý je tvar obecné češtiny („mý kolo“), do spisovného textu patří mé nebo moje.
Co přesně znamená mi a co my?
Obě slova patří k osobním zájmenům první osoby, každé ale k jinému číslu. Mi je tvar zájmena já ve 3. pádě, tedy jednotné číslo: mluvím o sobě jako o tom, komu se něco děje nebo dává. My je samostatné zájmeno pro množné číslo a stojí v 1. pádě, takže ve větě bývá podmětem. Kdo si není jistý otázkami kdo, co a komu, čemu, najde je v přehledu pádů a pádových otázek.
Mi jako krátké mně
Tvar mi je takzvaná příklonka. Nemá vlastní přízvuk, opírá se o předchozí slovo a obvykle stojí na druhém místě ve větě: „Včera mi volala sestra“, „Je mi zima“, „To se mi líbí“. Všude tu můžete zkusit dosadit dlouhé mně a význam zůstane stejný, jen věta zní důrazněji. Kdy psát mně a kdy mě, rozebírá samostatný článek o tvarech mě a mně.
My jako já a ostatní
Zájmeno my označuje mluvčího spolu s dalšími lidmi a pojí se se slovesem v 1. osobě množného čísla: „My to stihneme“, „Zítra přijedeme i my“, „My dva si rozumíme“. V dalších pádech má tvary nás, nám, o nás a námi. Čeština ho často vynechává, protože osobu prozradí koncovka slovesa, a vyslovuje ho hlavně tehdy, když chce mluvčí zdůraznit, kdo něco dělá.
Jak si správný tvar ověřit?
Nejspolehlivější je záměna za druhou osobu. Mi se chová stejně jako ti a my stejně jako vy. Jestliže ve větě dává smysl ti nebo tobě, pište měkké i. Jestliže se hodí vy a sloveso by se změnilo na tvar s koncovkou te, pište tvrdé y.
- Přečtěte si větu a najděte sporné slovo: „Řekni (mi, my) to ještě jednou.“
- Dosaďte ti: „Řeknu ti to ještě jednou.“ Věta funguje, správně je mi.
- U druhé věty zkuste vy: „(Mi, my) jsme to nevěděli“ se změní na „Vy jste to nevěděli“. Správně je my.
- Když nesedí ani jedna záměna, podívejte se, jestli nejde o tvar zájmena můj.
| Správně | Chybně | Proč |
|---|---|---|
| Půjč mi nabíječku. | Půjč my nabíječku. | Komu? Mně, tobě. Jde o 3. pád. |
| My jsme přišli první. | Mi jsme přišli první. | Kdo? My, vy. Jde o podmět. |
| Je mi to líto. | Je my to líto. | Lze říct „je ti to líto“. |
| Mně se ten film nelíbil. | Mi se ten film nelíbil. | Na začátku věty krátký tvar nestojí. |
| Přišla ke mně. | Přišla ke mi. | Po předložce se píše dlouhý tvar. |
| Mí kolegové to vědí. | Mi kolegové to vědí. | Čí kolegové? Moji. |
Kam patří mí a mý?
Třetí do party je přivlastňovací zájmeno můj. V 1. pádě množného čísla u mužských životných jmen má vedle tvaru moji i kratší podobu mí: „mí přátelé“, „mí sousedé“, „mí bratři“. Poznáte ji tak, že se ptáte čí a že ji lze vyměnit za moji. Píše se s měkkým dlouhým í, stejně jako tví a sví.
Tvar mý s tvrdým ý znáte z běžné mluvy: „mý auto“, „mý holky“, „o mým bratrovi“. Jde o obecnou češtinu, která se hodí do soukromé zprávy nebo do přímé řeči v povídce. V e-mailu do práce, ve školním slohu nebo v žádosti napište „mé auto“ či „moje auto“ a „mé dcery“. Podobný rozdíl mezi mluvenou a spisovnou podobou řeší i dvojice bychom a bysme.
Pozor: kontrola pravopisu tuhle chybu nenajde
Mi, my, mí i mý jsou existující slova, takže je textový editor nepodtrhne. Větu „Mi jsme vám to posílali“ propustí bez varování. U zpráv, na kterých záleží, si proto každé mi a my projděte záměnou za ti a vy.
Ve kterých větách se chybuje?
Nejvíc chyb vzniká ve větách, kde se sejde víc zájmen najednou. V souvětí „My jsme chtěli, aby mi to řekl sám“ je nejdřív podmět my a potom 3. pád mi. Druhou pastí jsou krátké odpovědi v chatu: na otázku „Kdo to zařídí?“ se odpovídá „My“, na otázku „Komu to mám poslat?“ zase „Mně“, nikoli „Mi“. Samotné mi totiž bez opory dalšího slova nestojí.
Zrádné jsou i ustálené obraty. Píše se „je mi dobře“, „jde mi o to“, „zdá se mi“, „bylo mi řečeno“, vždy s měkkým i. Naopak „my všichni“, „my oba“ a „i my“ mají tvrdé y. Další dvojice, které se pletou podobně často, najdete v článku o zájmenech ji a jí a celé téma zastřešuje přehled českého pravopisu.
Časté otázky
Píše se „dej mi“, nebo „dej my“?
Správně je „dej mi“. Ptáme se komu a odpověď zní mně, takže jde o 3. pád zájmena já. Pomůže i záměna: „dám ti“ funguje, „dám vy“ ne.
Může věta začínat slovem mi?
Jako zájmeno ve 3. pádě ne. Krátký tvar nemá přízvuk a na první místo ve větě nepatří, proto se píše „Mně to nevadí“. Na začátku věty může stát jen my („My to nevzdáme“) nebo mí („Mí rodiče bydlí v Olomouci“).
Je správně „mí přátelé“, nebo „moji přátelé“?
Obojí je spisovné. Podoba moji je běžnější a neutrální, mí působí o něco knižněji. Vždy se ale píše měkké dlouhé í, protože jde o 1. pád množného čísla u mužských životných jmen.
Proč se my píše s tvrdým y, když jde o lidi?
Protože je to ustálená podoba zájmena, stejně jako u vy. Pravidlo o měkkém i u životných jmen se týká koncovek podstatných a přídavných jmen, ne osobních zájmen. Tvary my a vy je proto potřeba si prostě pamatovat jako dvojici.
