Obsah
Konverzaci s cizím člověkem začnete nejsnáz krátkou poznámkou k tomu, co právě oba vidíte nebo zažíváte, a jednou jednoduchou otázkou hned za ní. Nemusí to být nic chytrého, první věta má jediný úkol: dát druhému najevo, že s ním chcete prohodit pár slov. Fungují tři vstupy, totiž poznámka k situaci, otázka a upřímný kompliment. Níže najdete hotové věty pro večírek, práci, kurz i čekárnu a postup, jak z první věty udělat rozhovor.
Ve zkratce
- Nejbezpečnější první věta se týká společné situace: místa, programu, jídla, čekání.
- Za poznámku přidejte otázku, na kterou nejde odpovědět jen „ano“ nebo „ne“.
- Kompliment směrujte na volbu nebo výkon člověka, ne na jeho postavu či obličej.
- Pozdrav, úsměv a jméno udělají víc práce než originální hláška.
- Jednoslovná odpověď a pohled jinam znamenají, že je čas zdvořile skončit.
- Po první větě nabídněte kousek o sobě, druhý pak má na co navázat.
Kterým ze tří vstupů začít?
Většina lidí se na první větu chystá tak dlouho, až vhodná chvíle pomine. Pomáhá vědět, že existují jen tři základní typy začátku a všechny jsou obyčejné. Vyberte ten, který se k místu hodí, a řekněte ho do několika vteřin po tom, co se vám s člověkem setkají oči. Čím déle mlčky stojíte vedle sebe, tím víc první věta váží a tím hůř se vyslovuje.
Poznámka k situaci
Komentujete něco, co máte s druhým společné právě teď: frontu, počasí za oknem, hudbu, přednášejícího, plný sál. Výhodou je, že nic o člověku nepředpokládáte a on může jen přikývnout, nebo se rozpovídat. Dobrá poznámka je lehká a spíš příjemná, třeba „Tady to voní, jako by vedle pekli“. Stěžování na organizaci nebo na ostatní hosty si nechte na jindy, protože hned na začátku působí kysele.
Otázka o radu nebo o informaci
Lidé rádi pomáhají, a tak drobná prosba otevírá dveře spolehlivě. Zeptejte se na něco, co druhý pravděpodobně ví: kde se odkládají kabáty, jestli už řečník začal, co z nabídky ochutnal. Odpověď vám dá první vodítko a vy na ni navážete další větou. Otázky typu „A co vy děláte?“ si schovejte až na druhou minutu, na úplný úvod znějí jako výslech.
Kompliment, který nezní vlezle
Pochvala funguje, když je konkrétní a týká se něčeho, co si člověk sám vybral nebo udělal: prezentace, kabelky, dotazu z publika, pečeného koláče. Hned za ni přidejte otázku, jinak druhému nezbude než poděkovat a rozhovor skončí. Příklad: „Ta vaše otázka na konci mě zaujala, pracujete v oboru?“ Hodnocení vzhledu u cizích lidí vynechte, snadno vyzní jinak, než jste chtěli.
Co říct na večírku a oslavě?
Na oslavě máte nejjednodušší výchozí pozici, protože všichni přítomní někoho znají. Společný hostitel je hotové téma a otázka na něj nikoho nepřekvapí. Druhou jistotou je jídlo a pití, u stolu s občerstvením se zapřádá hovor skoro sám. Pokud nevíte, jak dál, pomůže vám přehled v článku o nezávazném small talku.
- „Dobrý večer, já jsem Petra. Odkud se znáte s oslavencem?“
- „Ten salát vypadá skvěle, už jste ho zkoušel?“
- „Tuhle písničku jsem neslyšela roky. Vy jste tu od začátku?“
- „Hledám, kam si sednout. Je tu u vás volno?“
- „Vy jste prý ten, kdo pekl dort. Jak dlouho vám to trvalo?“
- „Skoro nikoho tu neznám, tak se jdu seznámit. Jsem Marek, bratranec nevěsty.“
Jak oslovit kolegu, kterého neznáte?
V práci je výhodou, že máte společný rámec: budovu, firmu, poradu, kuchyňku. Nový kolega navíc většinou ocení, když ho někdo osloví první. Držte se nejdřív pracovních a neutrálních námětů a soukromí nechte, až ho otevře sám. Pokud si nejste jistí oslovením, pročtěte si pravidla pro tykání a vykání na pracovišti.
- „Dobrý den, myslím, že jsme se ještě nepotkali. Já jsem Jana z účtárny.“
- „Vy jste nastoupil tento týden, že? Jak se vám u nás zatím líbí?“
- „Viděla jsem vás na ranní poradě. Na čem teď váš tým pracuje?“
- „Ten kávovar má své nálady, chcete poradit, jak na něj?“
- „Chodíte na oběd někam do okolí? Hledám tip na dobrou polévku.“
První věty na kurzu a v čekárně
Kurz a čekárna jsou dvě odlišná místa. Na kurzu se lidé chtějí poznat a čekají na záminku, v čekárně bývají unavení nebo nervózní a stačí jim pár vět. Podle toho volte i délku rozhovoru a nezlobte se, když druhý po dvou odpovědích sáhne po telefonu.
Kurz, školení, kroužek
- „Jste tu poprvé, nebo už jste na nějaké lekci byla?“
- „Stihl jste si zapsat ten poslední krok? Mně utekl.“
- „Co vás na keramiku přivedlo?“
- „Jdete o přestávce na kávu? Přidám se.“
Čekárna, fronta, zastávka
- „Promiňte, nevíte, jestli už volali číslo dvanáct?“
- „Čekáte taky tak dlouho? Dnes to mají zjevně náročné.“
- „Tu knížku jsem četla, jak se vám líbí?“
- „Jede tudy ještě dvaadvacítka, nebo ji přesunuli?“
Tip: řekněte své jméno dřív, než se zeptáte na cizí
Věta „Já jsem mimochodem Tomáš“ je méně dotěrná než „A jak se jmenujete?“. Druhý se téměř vždy představí také a vy máte jméno, které můžete za chvíli použít.
Jak poznat, že druhý nechce mluvit?
Oslovit cizího člověka je v pořádku, trvat na rozhovoru už ne. Sledujte, co druhý dělá po vaší první větě, protože tělo odpovídá rychleji než slova. Víc o těchto signálech najdete v textu o tom, co prozrazuje řeč těla. Odmítnutí rozhovoru téměř nikdy nesouvisí s vámi, člověk může být unavený, spěchat nebo řešit vlastní starosti.
| Co vidíte | Co to nejspíš znamená | Co udělat |
|---|---|---|
| Otočí se k vám, odpoví celou větou, zeptá se zpět | Zájem pokračovat | Navázat další otázkou |
| Odpoví krátce, ale usměje se a zůstane stát | Váhá, čeká, co přijde | Nabídnout něco o sobě |
| Jednoslovná odpověď, pohled do telefonu | Nemá náladu nebo čas | Popřát hezký den a odejít |
| Sluchátka, kniha, tělo natočené pryč | Chce být sám | Neoslovovat vůbec |
Jak z první věty udělat rozhovor?
Úvodní věta rozhovor jen pootevře, dál ho nese to, jak naložíte s odpovědí. Osvědčil se jednoduchý sled čtyř kroků, který zvládnete i s trémou. Pokud vás od oslovení odrazuje hlavně obava, že budete odbyti, pomůže vám článek o tom, jak pracovat se strachem z odmítnutí.
- Pozdravte a podívejte se do očí. „Dobrý den“ s úsměvem je polovina úspěchu.
- Řekněte poznámku, otázku nebo pochvalu. Jednu větu, víc není potřeba.
- Zachyťte v odpovědi jedno slovo a zeptejte se na ně: „Z Olomouce? A jak dlouho už jste v Praze?“
- Přidejte kousek o sobě. „Já tam studovala, na koleji u parku.“ Druhý získá materiál pro vlastní otázku.
Jakmile si vyměníte tři čtyři repliky, je nejtěžší část za vámi. Náměty, kam hovor vést dál, shrnuje přehled témat, o kterých si povídat, a techniky, díky nimž rozhovor neuvadne, rozebírá text o tom, jak udržet konverzaci v chodu. Další seznamy otázek podle situace nabízí rozcestník O čem mluvit.
Časté otázky
Co když mě po první větě nic dalšího nenapadne?
Zopakujte poslední slovo, které druhý řekl, tázacím tónem, například „Na chalupě?“. Většina lidí se pak sama rozpovídá a vy získáte čas. Nouzovým řešením je také otázka, jak se člověk na dané místo dostal.
Je nezdvořilé oslovit cizího člověka na ulici nebo v tramvaji?
Krátká věcná otázka nebo poznámka nezdvořilá není. Důležité je respektovat odpověď: když člověk reaguje stroze nebo má sluchátka, rozhovor nevnucujte. Večer a na odlehlých místech buďte s oslovováním zdrženlivější, druhý se může cítit nejistě.
Jak začít rozhovor, když jsem introvert?
Připravte si doma dvě tři věty pro konkrétní akci a dejte si malý cíl, třeba oslovit jednoho člověka za večer. Introvertům obvykle sedí otázky o radu, protože pozornost se přesune na druhého. Po rozhovoru si dopřejte chvíli o samotě, není to selhání.
Mám používat naučené seznamovací hlášky?
Spíš ne. Naučená vtipná věta zní stejně pro každého a lidé to poznají. Obyčejná poznámka k tomu, co se právě děje, působí přirozeněji a nevyžaduje herecký výkon.
Jak oslovit skupinku, která už spolu mluví?
Postavte se na okraj, chvíli poslouchejte a počkejte na pauzu. Pak se připojte větou k tématu, například „Slyšel jsem, že mluvíte o horách, taky tam jezdím“. Pokud se kruh neotevře, s úsměvem pokračujte dál.
